Když mi bylo 9 let, dostala jsem od své babičky velký černo-šedý sešit. Do něj jsem si společně s ní zapisovala recepty sladkostí, které jsem jako holka měla moc ráda. Úplně prvním receptem byla mezi dětmi velmi zbožňovaná vosí hnízda. Postupně jsem si zapisovala jeden recept za druhým. Byly to nádherně trávené chvíle.
Každý den na ni vzpomínám a děkuji jí za vše, co mě naučila. Tenkrát jsem vůbec netušila, že mě ten sešit bude provázet celý můj život v kuchyni. Dnes ho mám ze ¾ popsaný všemi možnými recepty, ale také rodinnými poklady.
Dvacet let jsem ho používala na takové to běžné vaření a pečení v rodině. Určitě nebudu lhát, když napíšu, že jsem ho otevřela obden. Ale díky dcerám, které závodně tancovaly, jsem více šila na stroji, vyšívala a věnovala se prostě všemu, co souviselo s latinskoamerickými tanci.
Vše se změnilo v okamžiku, kdy dcery dospěly, vylítly tzv.z rodinného hnízda. Mě najednou zůstalo spousta volného času. Určitě k tomu přispěl i internet, kde jsem začala sledovat nádherné výtvory cukrářských umělců. Úplně mě to uchvátilo. Lidé ve všech zemí jsou opravdu velice kreativní a zruční. A právě to byl ten impulz. Každý den jsem si na internetu prohlížela vše, co s “cukrařinou” souvisí. Bylo to jako, když si malé dítě před spaním prohlédne večerníček. Ano, to je přesně to srovnání.
Poté, co jsem prošla onkologickou léčbou, je cukrařina nejen neuvěřitelný relax, ale také únik. Sleduji nejlepší cukráře a jsem ve flow.
Učení se novým věcem, kurzy, trénování, soutěžení a následné založení tohoto blogu už bylo otázkou času… Fotografie, postřehy, názory, inspirace, nápady, recepty a zkušenosti… Ano, když budete chtít – to bude teď i váš “cukrářský večerníček” před spaním… 🙂
