Celý listopad a prosinec jsem každou volnou chvilku trávila u sporáku. Jedlé dárky a cukroví mě zaměstnávaly natolik, že jsem byla šťastná, že dárky pod stromeček nemusím řešit. Ty jsem koupila poměrně v předstihu a to byla úleva…
Pár dní před Vánocemi jsem si uvědomila, že jsem pozvaná na galakoncert Kapky naděje a ( jako většina žen) nemám žádné šaty… 🙂 Bude to možná i 9 let, kdy jsem byla naposledy ve společnosti. To to tedy uteklo. Když ovšem nebudu počítat svatbu starší dcery.
Musím přiznat, že snad poprvé v životě jsem až tolik oblečení neřešila. Těšila jsem se na samotnou akci a na setkání s těmi, které jsem díky spolupráci s Kapkou poznala. Jakmile jsem vyslechla příběhy dětí a jejich rodin, které pro nás diváky všichni z Kapky naděje připravili, cítila jsem opět tu sílu pomoci podobně jako před časem v Motole. Každý z příběhů jsem doprovázela se slzami v očích. Proto se klaním všem, kteří se zapojili do pomoci. Opět jsem si uvědomila, že ten můj blog posunuji správným směrem.
Děkuji za příležitost být i na párty, která byla hned po galakoncertě. Někdy je příjemné ve svém volnu vypnout troubu, nechat jí na pár dní vychladnout a udělat ze sebe dámu. Děkuji dcerám za doprovod.
A kdo všechno pomáhal Kapce naděje dělat galakoncert o Kapku lepší? Mrkněte na stránky Kapky naděje. A jestli se také chcete zapojit a být v roce 2019 o Kapku lepší, mrkněte sem. Nemáte-li blog, zapojte se jen tak za sebe a nezapomeňte do poznámky připsat název blogu, kde jste si informaci přečetli.
Možná právě vy můžete dát kapku naděje někomu, kdo ji ztrácí za okny nemocnice.
