A já to teď začínám realizovat. Proč? Je to jednoduché. Není mi dvacet a když posledních 12 let vstáváte ráno po čtvrté hodině, trávíte celkově 4 hodiny v buse, pracujete celý den a nakonec dojedete domů před půl osmou večer, máte pocit, že nežijete, ale jen přežíváte. Víkend je pro vás málo. Protože tam je vaše druhá směna. To vše vás nakonec dovede až na onkologii. A když to není jen jednou, ale dvakrát, musíte udělat změnu. Pochopíte, že najednou nemusíte být všude stoprocentní. Medaile se za to nerozdávají a pocit? Ten vám většinou překazí ti, co si toho stejně neváží. A proč? Nejsou nastaveni jako vy, naopak. Opustit tenhle rozjetý vlak, není jen tak. Kdo to zná, určitě ví, o čem teď píšu. Nejdřív máte strach, protože začínat někde po padesátce, není zrovna to, na co by se člověk těšil. To rozhodnutí je těžké. Ale nakonec jsem šťastná, že jsem tu sílu našla. Považuji to za jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. Okolnosti, které se pak děly, vše urychlily. Toxické prostředí a odchod z Prahy nakonec přinesl úlevu.
Teď je mi nádherně. Práci mám pomalu “za rohem”, dělám co mě baví a kolem sebe skvělý kolektiv lidí. Troufám si napsat, že to poslední je něco, co bych ani v tom nejdivočejším snu nečekala. Protože vztahy jsou totiž v dnešní době opravdu náročné téma… Vstávat můžu klidně až na 7 a mám i nějaký podvečer a večer, který mohu trávit s rodinou a těmi které miluji.
Mám i víc času na své koníčky a pečení. Jenže celý ten půl roku jsem se tak nějak adaptovala na ten “nový život”. Proto jsem také polevila i s blogem. Potřebuji prostě jen načerpat sílu a novou inspiraci, abych mohla inspirovat i vás, kteří na můj blog chodíte a baví vás pečení stejně tak jako mě.
Píšete mi, co je se mnou a zda mám nějaké nové recepty. Jsem ráda, že máte starost i zájem o mé tvoření. Stále peču, vymýšlím nové věci a inspiruji se od ostatních. Občas se zapojím i do různých projektů a soutěží, ale vše chci dělat ve větším poklidu. Nechci se za vším honit jak blázen. Čísla sledovanosti sociálních sítí mi prostě neposkytují takové životní uspokojení jako některým ostatním a chci si hlavně užívat přítomnosti. Blog jede dál. Někdy to bude pomaleji, jindy možná zrychlím, ale vždy to bude tak, aby to vyhovovalo především mě a ne nějakým žebříčkům popularity. Možná v tom nebude ani pravidelnost a tak se prosím nezlobte. Děkuji, že mě sledujete a snad jsem vám někdy i inspirací. Použila jsem fotku z přehledů na Instagramu. Vše je totiž většinou jiné než to vypadá. V porovnání s lajky je to až úsměvné… Proto neřešte sledovanost. Život má člověk jen jeden a ten s lajky nemá nic společného.
Napsat komentář